Opevnění nestavěla armáda. Stavěly ho firmy a řídili ho lidé, které si Ředitelství opevňovacích prací muselo nejdřív sehnat, zaplatit a prověřit. Ve fondu ŘOP je několik set stran, které o tom nemluví obecně, ale jménem, datem a částkou: pracovní smlouvy, výzvy uchazečům, přihlášky k pojištění a jeden rukopisný koncept, ve kterém hlavní štáb vysvětluje, proč o státní inženýry nestojí.

Devět set padesát korun a pět set navíc

Nejnázornější je smlouva Bořivoje Pilce, narozeného 21. srpna 1911 v Přerově, který byl 29. října 1935 přijat za technického (stavebního) úředníka MNO – hlavního štábu – ŘOP:[1]

„Za svědomitý pracovní výkon dostane pan Bořivoj Pilc měsíční plat 950 Kč […] V tomto platu jest již zahrnuta částka 300,- Kč […] jako paušální náhrada za eventuální práci přes čas.”

A hned za tím věta, která z kancelářského úředníka dělá člověka na staveništi:

„Bude-li pan Bořivoj Pilc vykonávati stavební dozor nebo účastní-li se ho určitými pracemi na místě stavby, náleží mu stavební přídavek v částce [500,-] Kč […] bez rozdílu, jakou pracovní dobu stavební dozor nebo příslušné práce si denně vyžádají.”

Číslo 500 je v archivním exempláři rukou opraveno z původních 250 — sazba se tedy během roku 1935 zdvojnásobila. A všimněte si té poslední podmínky: přídavek nezávisí na počtu odpracovaných hodin. Kdo šel na stavbu, pracoval, dokud bylo potřeba.

Pěchotní srub MO-S 19 „V aleji" v Darkovičkách, hlavní objekt Areálu čs. opevnění Hlučín-Darkovičky. Stavbu takových objektů řídili z velké části civilní smluvní zaměstnanci ŘOP. Foto: Harold, CC BY-SA 3.0

Zkušenější lidé měli víc. Když si ŘOP v únoru 1936 povolalo Františka Protivanského (ročník 1899, průmyslovka v Brně 1922, třináct let praxe u stavebních firem), zapsal si referent na rub odpovědi jeho podmínky: „Nástup 24. II. 1936 v Bohumíně. Plat 1200 Kč, st. příd. 320 Kč, diety 25 Kč, nocležné 15 Kč, II. platová třída.”[2]

Pro srovnání s vojáky: podle V. V. č. 30/1923, čl. 244 činil měsíční pracovní přídavek exponovaného důstojníka na vojenské stavbě 500 Kč u XII. hodnostní třídy a rotmistrů a stoupal až na 950 Kč u VI. třídy.[3] Přídavek štábního důstojníka se tedy rovnal celému měsíčnímu platu civilního technika, kterého ŘOP tou dobou přijímalo.

KdoMěsíčně
technický úředník ŘOP (nástup 1935)950 Kč + 500 Kč stavební přídavek
technik s praxí (II. platová třída, 1936)1 200 Kč + 320 Kč, diety 25 Kč, nocležné 15 Kč
důstojník XII. hodn. třídy / rotmistrpracovní přídavek 500 Kč
důstojník VI. hodn. třídypracovní přídavek 950 Kč

Mlčenlivost pod hrozbou zákona na ochranu republiky

Každá smlouva obsahovala článek o mlčenlivosti — a nebyla to fráze. Porušení bylo důvodem k okamžitému propuštění „bez újmy eventuálního stíhání provinilce podle platných předpisů, zejména podle § 5 a § 6 odst. 2–4 zákona čís. 50/1923 Sb. z. a n. na ochranu republiky, podle § 5 zák. čís. 178/1924 Sb. z. a n. proti porušování úředního tajemství.”[1]

Vzor smlouvy, podle kterého se to psalo, vydalo MNO 4. července 1935 (čj. 13.198-VI./2. odděl. 1935) a nahradil jím starší vzor z roku 1929. Pamatoval i na situaci, kdy zaměstnanec při práci něco vymyslí: „Vynálezy, které učiní zaměstnanec v oboru své pracovní činnosti, bude disponovati ministerstvo národní obrany podle § 5, zák. č. 30/1897 ř. z.”[4]

Proč ne státní inženýři

Na přelomu let 1935 a 1936 se řešilo, jestli by opevňovacím pracím nepomohli stavební inženýři přidělení od zemských úřadů — tedy hotoví státní zaměstnanci s praxí. Hlavní štáb ŘOP to VI. odboru MNO písemně rozmluvil. Koncept odpovědi je dochovaný rukou a stojí za celý:[5]

„Hlavní štáb Ř. O. P. posoudil možnost přijímání respekt. přidělení stav. inženýrů k opevňovacím pracím od jednotlivých zemských úřadů a došel k závěru, že jest výhodnější přijímati civilní smluvní zaměstnance.

Pokud je M. N. O. známo, mají i techn. oddělení zemských úřadů nedostatek personálu […] Kdyby však přes to zemské úřady uvolnily nějaký personál pro práce prováděné Ř. O. P., jest obava, že by neuvolnily pro tyto úkoly personál technicky hodnotný, t. j. odborně zapracovaný na velkých betonových a tunelových stavbách, ale i spolehlivý a svědomitý, který by byl ochoten kdykoli pracovati v každé mimoúřední hodině bez nároku na zvláštní odměnu […]

Kromě toho civilní zaměstnanci jsou smluvními, jako takoví nečítají se na systemisovaný stav M. N. O. a může býti kdykoli s nimi smluvní závazek přerušen.

Přidělení inženýrů od zemských úřadů, kteří jsou zařazeni do hodnostních tříd, činilo by obtíže při podřizování důstojníkům, řídícím práce, zařazeným případně do nižší hodnostní třídy.”

Jsou to čtyři argumenty a všechny jsou praktické: zemské úřady by nedaly ty nejlepší, smluvní zaměstnanec musí pracovat i po večerech bez příplatku, nezatěžuje systemizovaný stav a dá se kdykoli propustit. Poslední důvod je nejlidštější — vojenská hierarchie by se lámala o úředníka, který je v tabulce výš než důstojník, jenž mu má velet.

Že to nebyla teorie, ukazují spisy samotné: ing. Rudolf Miller, přijatý na sklonku roku 1935, byl podle poznámky na svém referátníku propuštěn dnem 31. ledna 1937, a ing. Ferdinand Soukup skončil ve službách ŘOP už 7. listopadu 1935 — jeho spis je vlastně jen sada odhlášek u nemocenské a pensijní pojišťovny.[6]

Pěchotní srub K-S 14 „U cihelny" u Králík. Objekty tohoto typu vznikaly pod dozorem lidí, které ŘOP nabíralo přes inzeráty, doporučení a osobní návrhy důstojníků. Foto: Harold, CC BY-SA 3.0

Národnost a zvláštní přezkoušení

Kdyby se přece jen inženýři od zemských úřadů přibírali, mělo to podle 2. oddělení hlavního štábu — tedy zpravodajského — proběhnout jedině takto. Vyjádření zpracoval 10. ledna 1936 škpt. Fiala:[7]

„a) nejdříve vyžádati od zemských úřadů seznam stavebních inženýrů, které mohou pro ŘOP uvolniti. U každého jednotlivce nechť je uvedena jeho národnost a krátce kvalifikace.

b) Seznamy ŘOP doručí pak 2. odděl. hl. štábu (spoj. zprav. důst.), které zařídí zvláštní přezkoušení jednotlivců a oznámí pak ŘOP. ty inženýry, proti nimž nebude námitek. ŘOP. teprve pak sdělí příslušným zemským úřadům, na které inženýry reflektuje.”

Pořadí kroků je celé sdělení: nejdřív prověřit, potom teprve říct, o koho stojíme. Ani jméno člověka, o kterého má ŘOP zájem, se nemělo dostat ven dřív, než ho zpravodajci proklepnou. V kombinaci s utajováním staveb a s ústními direktivami o evidenci dělníků, které byly součástí zadávacích podmínek první zakázky, z toho vychází konzistentní systém.

Jak nábor probíhal prakticky

Cesta do služeb ŘOP měla podle spisů tři podoby.

Přes žádost. Uchazeč napsal, přiložil vysvědčení a doklady o praxi. Odpověď zněla typicky, že byl „vzat v záznam” — a povolání přišlo klidně o čtyři měsíce později, jako u Františka Protivanského. Václav Mlejnek podal žádost v listopadu 1935 a přijat byl v prosinci; obě části jeho případu leží ve fondu vedle sebe.[2][8]

Na návrh důstojníka. V jaře 1936 se opakuje formulace „Na návrh pplk. stav. ing. Hubálka má býti přijat do služeb ŘOP…” — takto přišli stavitelé Karel Charvát, Bedřich Illich, Josef Vacík nebo ing. Jaroslav Vyskočil. U Charváta si referent tužkou spočítal celou dráhu: maturita na Smíchově 1904, zaměstnání od července 1904, od roku 1914 samostatný stavitel — dohromady 31 let a 9 měsíců praxe. Do MNO byl pozván na 11. května 1936 a nastoupil 18. května.[9]

Standardním pohovorem. Výzva byla stručná: dostavte se v 9 hodin do budovy MNO, třetí poschodí, místnost č. 89, a přineste osvědčení o státním občanství. S dovětkem, že „výlohy, spojené s touto cestou, Vám nebudou hrazeny.”[10]

Pěchotní srub MO-S 7 „Antošovice" na Ostravsku. Foto: Harold, CC BY-SA 3.0

Co z toho plyne

Personální spisy nejsou atraktivní čtení, ale odpovídají na otázku, kterou samotné plány objektů nezodpoví: jak se dá během několika měsíců postavit organizace, která bude řídit stavbu na stovkách staveniště zároveň.

Odpovědí ŘOP nebylo převzít hotové státní úředníky, ale nabrat civilní techniky ze soukromých stavebních firem — lidi zvyklé na velký beton, zaplacené solidně, ale ne vojensky, zavázané mlčenlivostí pod trestním zákonem a kdykoli propustitelné. Byl to pružný model, který dokázal růst tak rychle jako sama linie. A byl to zároveň model, ve kterém člověk přijatý v listopadu mohl být v lednu propuštěný — bez výpovědní lhůty, jak stálo ve zkušební klauzuli jeho smlouvy.

Prameny

Není-li uvedeno jinak, jde o VÚA–VHA Praha, fond Ředitelství opevňovacích prací.

  1. Sign. 1935/46/5/2-101, s. 5–6 — pracovní smlouva Bořivoje Pilce (čj. 6242/dův. hl. št. ŘOP 1935).
  2. Sign. 1935/46/5/2-112, s. 20 — odpověď ŘOP Františku Protivanskému a rukopisný zápis nástupních podmínek.
  3. Sign. 1935/51/1/1-2, s. 32 — V. V. č. 30/1923, čl. 244, úprava požitků gážistů při vojenských stavbách.
  4. Sign. 1935/51/1/1-2, s. 22 — MNO čj. 13.198-VI./2. odděl. 1935 ze 4. 7. 1935, vzor pracovní smlouvy.
  5. Sign. 1935/46/7, s. 42 — koncept odpovědi hlavního štábu-ŘOP VI. odboru MNO.
  6. Sign. 1935/46/5/2-138, s. 48 (Miller) a sign. 1935/50/2/17, s. 6 (Soukup).
  7. Sign. 1935/46/7, s. 41 — vyjádření 2. oddělení hlavního štábu k čj. 6689 Dův. hl. št. ŘOP 1935, 10. 1. 1936.
  8. Sign. 1935/46/5/2-104, s. 16 a sign. 1935/46/5/2-144, s. 9 — žádost a přijetí Václava Mlejnka.
  9. Sign. 1935/46/5/2-157, s. 46 — přijetí stavitele Karla Charváta na návrh pplk. stav. ing. Hubálka.
  10. Sign. 1935/46/5/2-101, s. 13 — výzva čj. 548/hl. št. ŘOP 1935 z 19. 10. 1935.

Skeny archiválií nepublikujeme — jde o studijní kopie s vodoznakem.

Naposledy aktualizováno: 12. srpna 2026